Bihor alias Propastné hory vol. 1

"Nikde v Rumunsku není skvělejší říše vod, které se propadají do země a vod, které z ní vyvěrají, vod, které mizí v jeskyních a kdesi z jiných opět vytékají." (Miroslav Nevrlý, Karpatské hry)


Jeli jsme do divočiny. Do severozápadního cípu Rumunska. Do kraje ponorných řek v Západních Karpatech. Do Propastných hor pohoří Apuseni. Do přírody s drobnými lysinami civilizace v podobě salaší a chatrčí obývaných babičkami v šátcích a uji v kloboucích s přirostlými svetry, které nesundávají ani v nejparnějších dnech. Ze zhruba šesti set tisíc obyvatel Bihoru jsme tak narazili na pár desítek z nich. Slovák nebyl jediný, ačkoliv se jedná o třetí nejpočetnější menšinu této oblasti. Provázely nás ovce, krávy se zvonky na tučných krcích a rozkvetlé louky plné přírodních pokladů. Pasoucí se polodivocí koně nejednou přišli navštívit náš bivak. Propadli jsme kouzlu tichých kozích stezek a hebkých vápencových soutěsek testujících naši opičí agilnost. Župa Bihor leží v Sedmihradsku (jejím hlavním městem je Oradea) a její tvář je budována dolomitickými vápenci. Krásná. Silně zkrasovělá. Přitažlivě vrásčitá.

Jak jsme se na této expedici ocitli? Začnu raději od stísněné cesty z reality do říše za zrcadlem.


Ano. Jízda autobusem je stále stejně skličující a únavná, tak jak si to všichni pamatujeme z prvních prázdnin u moře (v Chorvatsku s rodiči). Klimatizace hapruje, za hlavou vám nespokojeně vrčí lednice, sedačka se rozhodla zůstat v poloze ležmo a přes noc drkotáte zuby. Doporučuji se na tento úsek putování řádně vyzbrojit. Deka, polštářek, dlouhý rukáv i noháv, pořádná svačina a kinedril vám alespoň částečně ulehčí od zdřevnatělého pozadí a trudomyslnosti. Autobusová jóga čili střídání možných i nemožných pozic nohou, trupu, hlavy a rukou ve snaze najít ideální "posez", bude vaším nočním chlebem. Komu není špatně, může si číst (šťastní to lidé), zbytku lze doporučit ponoření se do vlastních úvah či do poslechu hudby. Nejlepším řešením je cestu prospat. Úkol pro mě nadlidský.

Rumunské benzínkové skulpturní zastavení

USA OIL a náš kabriobus

Z Brna jsme do dálav vyrazili po sedmé hodině večerní dvoupatrovým neoplanem, který měl již nejlepší roky za sebou. Minuli jsme TIMŮv (autorství pravděpodobné) nápis TESKNO (vyvedený fontem nákupního řetězce) na Vídeňské a drandili přes Bratislavu, maďarskou autodromovou dálnici, rumunské serpentiny až na místo slavného "výlezu". Pan řidič neohroženě zdolával veškeré nastražené úzkoprsé úseky, okem statika vyhodnocoval nosnost mostů a mostků a nonverbálně nutil místní bohatýry zacouvat do velkoryseji pojatých "drumů" (drum bun - rumunsky šťastnou cestu). Občas sice nevychytal vhodnost místa pro vypuknutí pauzy (maďarské hygienické normy na odpočívadlech jsou daleky standardům), ale v rámci přípravy se to dalo brát jako otužování. Uvidíte.


Ještě jsem neprozradila, s kým že se to zajíc po Bihoru proháněl, že? Autobus byl plný rodičů a dětí - přátel Lipky. Jelo i pár dětí z kroužku Píditelů, který vedu. Pohodová skupina samostatných rodinných jednotek v čele s pořadatelským klanem nebojácných a všehozařízeníschopných Šimkových. Díky jim! Celou grupu ze zálohy hlídala černá psí atletka Taira spolu s jorkšírskou teriérkou Jessie.

Orientaci v křivolakém terénu nám usnadňovalo a komplikovalo zároveň lajdácké značení. Těžko si turista zhýčkaný domovinou protkanou barvičkami na každém stromu a patníku zvyká na lážoplážo pohozené značky, které jsou navíc místy vybledlé, nevybarvené nebo chybí notnou část trasy. Odhad kilometráže jednotlivých túr předem se dle mapy určoval poměrně složitě. Reálně býval pochod o 25 % delší. Pokud vás tato čísla zajímají, je dobré mít nějaké chytré vybavení (hodinky apod.). Jsme tu.


Den první, ostrý

Z plánovaného ranního příjezdu se stal příjezd dopolední (nejen v důsledku posunu času o jednu hodinu vpřed). Cestami necestami rozbití jsme po seznamovacím kolečku plným peprných zajímavostí natěžko putovali z Gîrdy na okraj náhorní planiny Padiš (cca 1400 m.n.m.). Hlavy nám motala pestrobarevná květena lučních společenstev - voňavá mateřídouška, modrolící len karpatský, sluníčková mochna, zvonek alpský a karpatský, borůvčí a brusinky, jemné vstavače (nenápadné fialové orchideje) - vstavač mužský (české označení odkazuje ke tvaru podzemní hlízy připomínající mužský rozmnožovací orgán) či vstavač štěničný, ožanky, pryšce, rozchodníky, pryskyřník ledvinitý. Na místních svahových loukách a poloninových hřebenech (pod 1600 m. n. m.) se ve větru pohupovaly druhy jako hadí mord růžový, hvozdíky, kterým dětští botanici říkají "hodinky", protože se po zmáčknutí pod květem lístky pohybují jako ručičky hodinek. Zaujaly nás macaté květy pcháčů lákající hmyz i máměrádnemáměrádoucí řimbaba karpatská. Upolíny nejvyšší nám mávaly svými žlutými hlavami a kvítka jestřábníku oranžového žhnula do dálky.

jestřábníkové očko pokukující z omamné mateřídoušky

Na večerní čajové seance jsme si mohli nasbírat třeba uklidňující třezalku tečkovanou (pozor, způsobuje fotosenzitivitu, takže bychom ji měli pít po západu slunce), jahodníky s jahůdkami, violky, mátu, diviznu, již zmiňovanou mateřídoušku nebo kopřivu. Na jedné z refrešujících zastávek se s námi počala kamarádit kravka žebračka. Naše svačiny se tak ocitly v ohrožení. Naštěstí zasáhl pohotový horal Luděk a kráva neposlintala větší než-li nutné množství krosen. Plošina (představte si ji však jako oblé kopečky) nám v pozdním odpoledni otevřela náruč. Měli jsme v úmyslu přenocovat poblíž pramene (rumunsky izvor), ale jelikož jsme tam objevili umírající ovečku, zůstali jsme na kopci oslněni ukázkovým západem slunce.

orchidej

Stan jsme rozbili jednoduše na nízké trávě. Sekačky netřeba. Místní zvlněný porost pravidelně spásají stáda ovcí a koní. Větrná noc a déšť prozkoušely stabilitu našich stanů. Zima byla, ale později přišly i krušnější dny. Někdo se zmínil o peřině a já proklínala rozhodnutí mít s sebou jen milimetrovou alumatku. Spaseno bylo důkladně. Mé kyčle chtěly slyšet trávu růst a obměkčit tak tvrdé lože. Musím si zvyknout nebo spát celou noc na zádech...

všudypřítomný lišejník - bioindikátor čistého vzduchu

takhle si to tam štrádují

kráva žebračka

vyrostla značka

Den druhý, fastfoodový

Vydáváme se hlouběji do kraje formovaného vodním živlem, který do něj prokousal množství podzemních jeskynních systémů a vyvěraček. V srdci náhorní planiny Padiš ve stejnojmenné osadě nás statná paňmáma pohostila domácími plněnými plackami plaçintami ala koblihami/langoši (na výběr byly s brynzou nebo úchvatnou borůvkovou marmeládou, kterou se nám milá obchodnice neváhala všem strčit na ochutnávku na lžičce do pusy) za pouhé tři lei. Neberte to. Kdokoliv v Bihoru něco prodává, má vždy u svého domečku nějaký reklamní slunečník a stoleček se záclonkou s vyskládaným zbožím - džemy, sirupy, pálenky a med. Na karavanech nebo jiných obydlí visí koule sýra, takže stačí jen říct "va rog bryndza"/cas (prosím vás, brynzu) a dostanete buď neslaný (trochu jako mozzarella) nebo slaný sýr. Vždycky se nějak domluvíte. Sem tam nějaká protřelá hospodyně umí i anglicky nebo dokonce i česky :)

Na další tři noci mělo být naším domovem tábořiště na Canton Glavoi - turisticky nejlépe zvládnuté co do počtu reštik (bister) i pramenů s pitnou horskou vodou (přeškrtnutý hrnec u izvoru neznamená, že voda není pitná, ale že byste zde neměli mýt nádobí). Stánky obhospodařují zkušení prodejci, kteří si vás hned od začátku uplácejí a předplácejí nejrůznějšími suvenýry - zdarma vydávanými předkrmy či zákrmy v podobě palačinek s nutelou nebo sladkým chlebem. Skoro všecko je smažený a mají i hrancle s bezedným kečupem. Mor. V místě tábořiště na nás čekal autobus a my si mohli doplnit zásoby a dát si opět české pivo z řidičových zásob. Uff. Místní Ursus se ale po únavném dni dal vypít též. Nežene.


Ti, kdož neměli dost, se ještě téhož dne šli podívat na Poiana Ponor. Místo, kde voda ve smyčce tvoří roztomilou říčku a záhy se jako pod peřinu noří pod zem. Propadání. Celou scenérii rámují vápencové skály zasazené v zeleni spasených luk. Nepropásněte příležitost ke svlažení i vykoupání nohou konečně uvolněných z okovů pohorek. V kempu je průtok i hloubka říčky totiž sotva poloviční.


na chvíli v pravěku

Po obvyklém podvečerním rituálu vaření na plynové bombě nezbývalo (červená čočka s mrkvičkou, těstoviny s pestem, kuskus, tuňák, tuňák, fazole, apod.) než se pořádně zachumlat do spacáku po múmiím způsobu. Ani to bohužel na lezavou zimu nezabralo. Svým drápem mi stáhla ponožky a mou zimomřivou hlavu si dala pod hlavu. Ráno ji vytahalo slunce za ucho. Až pak odešla. Tajeme, čeká nás průzkum okolí.

Jste ještě tady? Zážitků hodně, článek dlouhý, ačkoliv se záznamem jen dvou dní. Pokračování příště... Brzy.


PS: Vícero praktických informací o Rumunsku můžete načerpat tady.






  • White Facebook Icon
  • White Pinterest Icon

© 2017 by Zajíc v Hájku

Logo graphic design copyright by Kampanenky