© 2017 by Zajíc v Hájku

Logo graphic design copyright by Kampanenky

  • White Facebook Icon
  • White Pinterest Icon

Bihor allias Propastné hory vol 2.

18.07.2017

"Sta metrů hluboká trojpropast Ponorských hradů: vody se řítí do tmy, do hlubin padají i přízračná zelenavá světla propadlých stropů. Na bílé útesy nahoře svítí slunce – hmyzí ticho Západních hor. Planina nádherného jména Ztracený svět." (Miroslav Nevrlý, Karpatské hry)

Den třetí, brodivý

Na sepisování dalších zážitků jsem se tematicky naladila mateřídouškovým čajem, na jehož přípravu jsem použila rumunské "zboží".

 

 

Úterní ráno naše prokřehlé kosti nakopla snídaně sestavená z domácí granoly (vločky, lyofilizované jahůdky, moruše, oříšky, kokos, mák - recept třeba časem přihodím) a sušeného mléka rozmíchaného ve vodě. Fakt chuť mléka (v kempu lze koupit i krabici trvanlivého lapte). Do hry vstupují naše malé batohy sbalené za účelem výletů nalehko.

Do a k Ponorným hradům se těšily hlavně děti, protože pravděpodobnost komických situací zapříčiněných nešikovností dospělých rostla s každým metrem krkolomného sestupu. Ručkování za pomoci řetězů a lan připevněných k masivu, již tradiční hledání poloviditelných značek, skákání přes kameny, skluzavky, máčení se, blikání čelovkami, lámání si hlavy, kudy dál tak, aby se člověk namočil co nejméně... Cetăţile Ponorului (Ponorné hrady) představují soustavu 3 propastí spojených podzemním tokem řeky Ponor, plných jeskyní a jeskyněk. Ani se v průběhu jejich zdolávání nezdržujte focením. Tento monument snad adekvátně zachytit nelze.

 

Při slézání k ústí jeskyně si říkáte, že níž to snad ani nejde. A hle. Časem vás pohltí zuřivý zvuk vodního živlu nenasytně se prohryzávající do skály už miliony let. A to jako půjdeme dovnitř? Kudy? Člověk se nezadržitelně zmenšuje a zmenšuje. Nad našimi hlavami se klene největší skalní brána v Evropě (tam, kde zívá, dosahuje výšky až 74 m). Hloubka chřtánu k hladině řeky je naměřena na 150 m. Říčka zde protéká sérií ponorů, skalní chodbou, která je místy vysoká až 40 m. Podzemní cestou jsme se vydali ke dnu propasti kličkováním po vápenci těsně nad jazyky dravé řeky. Olízla mě dvakrát. Podruhé pořádně.

 

Pouť korytem byla poměrně náročná a terén nepřehledný; chvíle nepozornosti se trestala kontaktem se studenou vodou. Obratní členové skupiny (lezci a spol.) vybírali nejvhodnější trasu. Bez pořádné čelovky by to nešlo. Moje růžová baterčička na kličku (dynamo) sice nezemře na nedostatek šťávy, ale měla jsem kvůli její obsluze "amputovanou" ruku. Zvažte, zda absolvovat toto cca 400 metrové dobrodrůžo zdolávané třeba i dvě hodiny v nepromokavých (jak moc?) pohorkách nebo se přezout do sandálů, kde vás promáčení bude mrzet jen trochu a následná náprava zabere slunečním paprskům méně námahy. Sandály nebo tenisky na lehký trek vám navíc dopřejí autentičtější kontakt s podložkou, větší citlivost a tím i menší riziko neohrabaného pádu. A můžeme započít s bohoslužbou v této temné katedrále. Několikanásobný křest. Vodopády křišťálové vody.

 

Po fantastickém adrenalinovém zážitku z žabího poskakování byl čas ohřát se na pekelném světle. Vylézt na strmý suťovitý kopec ukrojilo další část z arzenálu energie. Sušení bot, mazání chleba. Hele kamzíci! Vysoko nad námi proběhlo pár hnědavých baletek hor. Tak šup nahoru, podívat se na tu jámu i z ptačí perspektivy. Povzbuzovaly nás po cestě akorát kanárkové kamzičníkyVyhlídky se nacházejí asi (děsivých) 400 výškových metrů (řekl nám to náš STRAVA profil) nad propastí. S vydatností oběda tak radno šetřit. Okruh byl sice poměrně skoupý na kilometry, zato  vyvolal značnou zátěž na kolena i vnitřní ucho mnohých indiana jonesů. Zasloužený odpočinek a radosti života pod stanem. Tipem na večeři může být místní specialita mamaliga s brynzou - polenta (kukuřičná kaše) se sýrem. 

 

Jeden nutný hejt

Hygienu v rumunských horách můžete řešit různě. My měli s sebou malou kostičku přírodního mýdla, která přicházela na scénu v kempu na mytí nohou. Na "větší projekty" musel člověk popojít do míst s vyšší hladinou nebo přehradičkou či do již zmiňované Poiana ponor. Hákliví zajíci (ano přiznávám) si umyli i vlasy díky teplé vodě ohřáté v kotlíku nad ohněm, jednomu šikovnému polívači a k přírodě i vlasům šetrnému šampónu (vozíme v malé lahvičce). Zuby jsou jasnačka. A další "vonění" obstarávaly vlhčené ubrousky, které jsou sice tak trochu ekohřích, ale jelikož dám ruku do ohně za to, že všichni z naší party si veškeré odpadky vždycky sbalili s sebou, je snad přijatelný. Na vlnu turistů a začátek sezóny nebylo Rumunsko co do počtu kontejnerů a popelnic připraveno. V kempu nenajdete jedinou. My mohli alespoň využít náš autobus a odpadky každých několik dní odložit do něj (vezli jsme je až do ČR). Ale dělají to tak všichni? Smutnou realitou je, že nikoliv. Ačkoliv většina našich kempujících sousedů přijela autem a předpokládám, že to tak obecně bude i v dalších částech roku, v lesích kolem tábořiště se nacházelo nehorázné množství odpadků, latentní skládky, ohniska bordelu. V Padiši jsme narazili na několik barevných kontejnerů. Svoz odpadků se tu nějakým způsobem praktikuje a i třídění tady zaznamenali. Tak kde je vyhozený pes? Lenost lidí nezná mezí. Nenechte se otrávit a uklízejte po sobě, i jedna plechovka přírodě uleví. 

 

Jednu mouchu naše uklízení určitě mělo. Před odjezdem jsem se snažila zbavit všech nadbytečných obalů a vytřídit je. Tuňák nemusí být v papíru a ještě v plechovce... Přesto jsme během expedice zvládli vyprodukovat velké množství odpadků, které jsme však třídili jen výjimečně. Fuj no, ale když se snažíte sbalit do co nejmenšího objemu, myslíte jen na to, aby po vás nic nezbylo. Kompartmentaci krosny na jednotlivé sekce (modrá, žlutá atd.) už jsme tedy neřešili.  

 I takhle zoufale to může vypadat na některých tábořištích

Samostatnou kapitolou je v případě tábořiště Canton Glavoi chození na toaletu. Vše totiž probíhá v okolních lesích. Už i na začátku července se bohužel jedná o stezku odvahy. Jakoby pod stromy vyhřezla celá kanalizace i s tím, co by tam v žádném případně být nemělo. Je to jehličnatý les, všude hrabanka. Dalo by se to řešit. Hrabat umí i člověk, když má vhodný nástroj. Stačí klacík. U ohně padl návrh na pořízení vratných příručních rýčků pro návštěvníky kempu. Svou fyzičku jsme tedy mimo výlety tužili i výběhy do kopců, kde nepříjemných setkání tabu druhu znatelně ubývalo. V místech, kde táboříte sami, je většinou vše v rámci normálu.   

 

Den čtvrtý, květnatý

Zatímco stádo ovcí se hnalo na pastvu k mechově naducaným závrtům, nás čekala túra na lehko kolem ledové jeskyně Focul Viu (Živý oheň). V půlce zájezdu jsme konečně přešli na velitelský čas rumunský. Praktičnosti bylo učiněno zadost. Rozcvička v podobě ostrého výšlapu nad tábořiště po žluté, žluté značce, mi pokoutně málem sebrala dech. Všude žluté značky. Rozcestí, tři směry, všude žlutá. Žlutá v kroužku znamená odbočku... Ještě, že jsou kolem nás bystří stopaři. Kochání na vrcholku horského hřbetu. Rozhodnutí jít napřed se nesetkalo s úspěchem, jelikož jsme se úspěšně zamotali a k ostatním se připojili poté, co jsme si udělali žluté kolečko trasy navíc. Právě včas, abychom mohli obdivovat půvab růžovo-oranžových lilií.

 

Ledový dóm jeskyně Focul Viu (rozměry asi 25x25 m a výška 30 m) tvoří dno celé pokryté ledem. Uprostřed se v závislosti na intenzitě léta nachází sněhová kupa. Propadlina v části stropu osvětluje celý prostor. Vstup do jeskyně je zakázán pod velikou pokutou. Jen pro odvážlivce (a bohaté). Zadní část jeskyně hlídají dva obrovské ledové stalagmity vysoké přes tři metry.

 

Když nahoru, tak nyní dolů. Sestup na Poiana florilor - květnaté louky mnohým nahnal husí kůži při představě, že bude potřeba vylézt všechny metry zase zpět. Odměnou za prudký sestup bukovými lesy nám byl pohled na romanticky rozkvetlé louky. Ta cvrččí se otřásala v základech fidlováním macatých hmyzáků. Pár borůvek do pusy. Projít kolem závěsů vysoké kapradiny hasivky orličí až k chladivému izvoru. Poté ještě klikatě níž a níž k soutěsce studené říčky Galbeny (Žlutá řeka) tekoucí skalními tunely. Informační tabule nás láká na setkání s mlokem skvrnitým a skupina turistů, která šla před námi, to po zběžném nakouknutí na trasu rychle balí. Nějací dětští táborníci s nabírají vodu přímo z řeky. Je průzračná. Pro jistotu byste měli nabírat vodu z místa, kde vyvěrá a popřípadě si ji přečistit Sanosilem.

 

  

 hvozdík

 jeskyně v soutěsce

 

 srdce kamenné

 

 

V soutěsce to s námi šlo nahoru, dolů. Kousek se klikatila opičí dráha, kameny, klády, stupínky ze železa nebo lana, ale nejčastěji jen malé výstupky vápencových skal. Cesta je poměrně namáhavá, ale rychle utíká, protože vás každou chvíli něčím překvapí. Druhý den počítejte s namoženými svaly. Ke konci bylo ještě potřeba zdolat výšlap na vyhlídky z předchozího dne a cestou kolem Ponorných hradů se vrátit do kempu. Několik set výškových metrů nám dalo zabrat. Návrat do prosluněného tábořiště a příjemná únava uzavřely den. Dobrou poslední noc v Canton Glavoi. Zítra jdeme dál...

 

 

 

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload

Please reload