Bihor alias Propastné hory vol. 3

„Poctivost je ctnost, ale když si dříví nenakradeš, zmrzneš.“ (rumunská moudrost)


Den pátý, pláštěnkový

Boho hory se budí. Balíme, přerovnáváme, dojídáme, odnášíme smetí do autobusu, doplňujeme zásoby. Tempo volíme velmi ležérní, přesto jsme sbalení mezi prvními. Tento fakt posléze oceníme, jelikož se spustí přeháňka a mnohým zmokne nejen oháňka. Což takhle dát si ještě druhou snídani? Je totiž potřeba rozloučit se s naší paní Mici. Dávám si volská oka se zeleninovou oblohou, brynzou,... špek nechávám. Poslední zamávání. Poslední? Pachatelé se občas vrací na místo činu. Počkejte si.

Čtvrteční přechod natěžko na tábořiště u vstupu do soutěsky Somesului Cald začíná. Kamenitá a krásně prostorná silnička stoupá mírně a všichni si svěže vyšlapují. Mraky začínají těžknout a časem i naše kroky. Při zastávce určené ke sběru jahod už krápe, mrholí, poprchává. O kus dál nás zastihují provazy vod. Je načase vytáhnout slušivé pláštěnky. Modely vskutku impozantní. Do hor doporučuji volit pláštěnku, pod kterou se vám vejde krosna - pončo nebo pláštěnka speciálně prodloužená na záda. Ty naše nejen perfektně lákaly hmyz, ale zvládly skrýt i naši výbavu (jakžtakž).



Kromě zvířeny, o které byla již řeč, narazíte v Bihoru i na šelmy psovité. Někteří chlupáči hlídají svá stáda, jiní hlasitě střeží okolí salaší a poslední parta má ve zvyku bezcílně bloumat a procházet se se sympatickými turisty bez ohledu na to, zda jsou jimi vítáni či nikoliv. I když z nich dlouhou dobu nekápne kloudný zbytek (hlavně u vegetariánů), nevzdávají se. Jsou sice divocí, ale my měli (ne)štěstí na přítulné typy. Blechy, neblechy. Pokud si cestou koupíte u místních něco na přilepšenou, hlídejte si to. Psiska z Propastných hor nepohrdnou ani sýrem a jsou schopná vám jej nestydatě ukrást.

Na obrázcích není ani zmiňovaná Taira, ani Jessie. Jedná se o nové členy, kteří to rozhodli za nás.

Z nového tábořiště jsme měli mediálně přitažlivý výhled do okolí. Nalákal nás k procházce po okolí hned, jak jsme dorazili. Bylo po dešti, voňavo. Všude jsme naráželi na stopy po skřítcích a vílách. Nebyl tu náhodou před námi výtvarník František Skála?


V blízkosti tábořiště, které je spíše tolerované, než povolené (nachází se v přírodní rezervaci) se nachází několik pramenů. Ty, u kterých naleznete koryto jako napajedlo pro dobytek raději nepoužívejte, jedná se o vodu pro ovečky. Kus zpátky po cestě, po které jsme přišli, byly dva čisťounké prameny, ze kterých se vám bude voda nabírat jako živá.

vyčasilo se dokonale

mechové miniřípy

pokojíček pro skřítka v dutině stromu s vlastním vánočním stromkem

ženu holky z pastvy

Den šestý, nákupní

Zvolili jsme výlet po vlastní ose. Ostatní bažili po dalších soutěskových skopičinách a srandách z namočených končetin. Čekal je okruh nad, v a u soutěsky s tím, že se prodrali i průtočnou jeskyní Radesi. My chtěli výhledy. Na naše výročí zdolání Sněžky jsme se chtěli krapet vyvýšit. Zvolili jsme okruh přes hřeben a zastávku v Padiši. Nerozumně (hihi) jsme se svěřili ostatním s tím, že jdeme šopovat a hned byl náš nákupní seznam bohatší o pár skleniček marmelád. Chtěla jsem si koupit místní med, protože mě uchvátila barevnost a pestrost zdejších luk. Viděli jsme ho jen u karavanu první padišské tety.


Výstup začínal u prvního pramene nad chatkou strýce, který každý den vysedával ve stejné pozici na své lavičce. Opět žlutá. Zhurta, žádné úlevy. Hodně prudký start se po stu výškových metrů umírnil. Plašili jsme cestou ptáky a snad i nějakého většího obyvatele. Dupal. Zpívali jsme si, cesta utíkala. párkrát jsme se zastavili, abychom v hustém porostu hledali značky. Tam, kde u nás lesy řídnou a počínají převažovat kleče, tady je pořád mužný les.


Na vrcholu (1650 m. n. m.) se však žádný výhled nekonal - pořád zarostlo. Sem tam na nás vykoukla okolní krajina. Na hřebínku jsme pak natrefili na dřevěnou rozhlednu. Škoda, že šprušle žebříků byly tak bezzubé. Raději jsme se tedy nahoru nedrápali.

(kus asfaltové) cesty do Padiše

Všechny položky na seznamu jsme nakoupili a opět jsme neodolali a borůvkovými plačintami jsme si zbarvili zuby do modra.

Den sedmý, překvapivě ne poslední, ale předposlední

Autobus nás očekával na odpočívadle u odbočky na kemp Canton Glavoi (necelé 3 km od něj a asi 6 km nenáročným terénem od stávajícího tábořiště), takže jsme měli pohodlnou časovou rezervu na sbalení se, zaběhání si, procházku po hřebeni, zkrátka na cokoliv tak, abychom v šest hodin odpoledne zamávali Bihoru a nasměrovali se zpátky domů.


A pak se objevila i duha. A za chvíli ještě ta sekundární. (Věděli jste, že vrchní světlejší druhá duha má vždy opačné pořadí barev - vnější oblouk je fialový).


Jak už to občas bývá, když se má někde včas sejít větší množství lidí, ne vždycky to všichni stihnou. Tentokrát se akademická čtvrthodinka protáhla na 18 hodin. Dvě členky výpravy zabloudily... signál zlobil, pršelo, věci byly nabalené v zavazadlovém prostoru jako v trezoru, v autobusu zima, dobrovolně v něm trávit noc navíc není hitparáda, odvážné záchranné komando napoprvé za tmy neuspělo, jelikož hledalo v rokli, ale dámy se mezitím přesunuly na kopec kvůli signálu a nachystaly se na přečkání noci, píšťalka nedopískla na hony daleko, místní záchranáři neumí anglicky (cože?), kdo by furt jedl to zbylé sladké?, jo tak ty se nechceš rozdělit o piškoty?, a porosil jsi?, někdo volí stavbu stanu a spaní v pozici ležaté, to velké praní budeme muset odložit... utrmácené chrr...


Den osmý, už navíc

Zuby vyčištěny. Pes pelicháč hlídá před autobusem. Snaží se nasáčkovat dovnitř. Touto dobou bychom již byli bývali v Brně. Dáváme si deadline, že nejpozději ve dvanáct vyjíždíme, ať už v plném počtu nebo ochuzeni o dvě duše s tím, že bychom věc dál řešili přes ambasádu (nebo tak nějak)... Je potřeba dojít pro vodu, takže se tvoří skupinky, které se pro ni vydávají do kempu. Bonusem nechť je snídaně za poslední plastové "papírovky" a nákup zásob pro ostatní. Pelicháč nás doprovází. Akční parta vyráží na záchrannou misi číslo 2. Najdou, rádcové? Kdo by tušil, že ještě potkáme naší paní Mici? Dáváme si vajíčka (špek tentokrát končí v pelicháčově žaludku) a poslední plačinty, nabíráme vodu a s úlevou si gratulujeme, že za dobu našeho pobytu byl počet přítomných o polovinu nižšší. Lesy teď dostanou řádnou "nálož".

Zatímco se cpeme vajíčky a omeletami, pípají smsky - "holky jsou zpět, co nejdříve se vraťte". Hurá. Pan pelicháč nepláče ani nevyje, když se neoplan rozjíždí. Vůbec si toho nevšímá, nevděčník. Bude mu tu jistě dobře. Tak třeba někdy...


Bageta na benzínce. Křupky. Cesta přes den trochu bolí. Přehříváme se, ale jsme komplet. Vylodění proběhne kolem půlnoci. Rozebírání svršků vypadá hekticky. Všichni se těší do svých koupelen. Za chvíli vstáváme.



  • White Facebook Icon
  • White Pinterest Icon

© 2017 by Zajíc v Hájku

Logo graphic design copyright by Kampanenky